Tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud uvedl, že za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD, a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy, jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství (sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012, sp.zn. sp.zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8.3.2006). Ústavní soud je jediným, kdo může zvrátit mylnou argumentaci ve věci porušení čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a nepoložení předběžné otázky, kterou již soud argumentoval v rámci řízení před všemi stupni obecných soudů. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. listopadu 2011 Ústavní soud dále odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii ze dne 20. září 2011, č. 3989/07 a 38353/07, v němž ESLP vyvodil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům povinnost odůvodnit z pohledu aplikovaného práva svá rozhodnutí, kterými odmítá předložit předběžnou otázku. Funkce ESLP pak spočívá v zajištění toho, aby před ním zpochybňované rozhodnutí o odmítnutí bylo náležitě odůvodněné s ohledem na výjimky stanovené judikaturou Soudního dvora.
Doložme nezákonný postup Nejvyššího soudu, neboť se nikterak nevyjadřuje k námitkám stěžovatele týkající se skutečnosti, zdali konopí je či není prekurzor, a to i když stěžovatel v podaném dovolání poměrně rozsáhle argumentuje a vysvětluje, proč konopí prekurzorem nemůže být a je potřeba předat předběžné otázky Soudnímu dvoru. V této souvislosti lze odkázat na dosavadní praxi dovolacího soudu, který rozhodnutím ze dne 23.7.2006 sp.zn. 3 Tdo 687/2006 určil, že konopí není prekurzor, na což navázal i Ústavní soud nálezem sp.zn. II. ÚS 254/08 z 18. 11. 2008, a to proto, že pěstování konopí není výroba drog „protože konopí je již samo o sobě omamnou a psychotropní látkou, není pěstování konopí samo o sobě výrobou drog.“ Nejvyšší soud však rozhodnutím sp.zn. 8 Tdo 1231/2011 bez důkazu ve spisu a rozsudcích a v naprostém rozporu s jeho předchozí praxí rozhodl, že stěžovatel vyráběl z konopí THC (a porušoval § 15 písm e) ZoNL) a rozhodl, že konopí je prekurzor. Žádný takový důkaz, že stěžovatel vyráběl THC, však neexistoval a okresní, ani krajský soud toto neuvedl v rozsudcích. Pokud jde o přírodovědný důkaz, že konopí není prekurzor, toto rovněž uvádí soudně znalecký posudek Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 10. 8. 2015 č. 1/1- 2015 podepsaný prof. RNDr. Zdeňkem Dvořákem, DrSc., Ph.D. a schválený děkanem fakulty prof. RNDr. Ivo Frébortem, CSc., Ph.D. Tito znalci rovněž potvrdili studiemi doložená tvrzení znalců doc. RNDr. Petera Ondry, CSc. a doc. Lumíra Hanuše, DrSc. o zcela odlišném obsahu THC v odlišných vzorcích – částech konopí, což je uvedeno společně na http://univerzitapalackeho.blogspot.com/
Doložme nezákonný postup Nejvyššího soudu, neboť se nikterak nevyjadřuje k námitkám stěžovatele týkající se skutečnosti, zdali konopí je či není prekurzor, a to i když stěžovatel v podaném dovolání poměrně rozsáhle argumentuje a vysvětluje, proč konopí prekurzorem nemůže být a je potřeba předat předběžné otázky Soudnímu dvoru. V této souvislosti lze odkázat na dosavadní praxi dovolacího soudu, který rozhodnutím ze dne 23.7.2006 sp.zn. 3 Tdo 687/2006 určil, že konopí není prekurzor, na což navázal i Ústavní soud nálezem sp.zn. II. ÚS 254/08 z 18. 11. 2008, a to proto, že pěstování konopí není výroba drog „protože konopí je již samo o sobě omamnou a psychotropní látkou, není pěstování konopí samo o sobě výrobou drog.“ Nejvyšší soud však rozhodnutím sp.zn. 8 Tdo 1231/2011 bez důkazu ve spisu a rozsudcích a v naprostém rozporu s jeho předchozí praxí rozhodl, že stěžovatel vyráběl z konopí THC (a porušoval § 15 písm e) ZoNL) a rozhodl, že konopí je prekurzor. Žádný takový důkaz, že stěžovatel vyráběl THC, však neexistoval a okresní, ani krajský soud toto neuvedl v rozsudcích. Pokud jde o přírodovědný důkaz, že konopí není prekurzor, toto rovněž uvádí soudně znalecký posudek Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 10. 8. 2015 č. 1/1- 2015 podepsaný prof. RNDr. Zdeňkem Dvořákem, DrSc., Ph.D. a schválený děkanem fakulty prof. RNDr. Ivo Frébortem, CSc., Ph.D. Tito znalci rovněž potvrdili studiemi doložená tvrzení znalců doc. RNDr. Petera Ondry, CSc. a doc. Lumíra Hanuše, DrSc. o zcela odlišném obsahu THC v odlišných vzorcích – částech konopí, což je uvedeno společně na http://univerzitapalackeho.blogspot.com/
Byť si je stěžovatel vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, který dlouhodobě zdůrazňuje, že „Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, věcné nesprávnosti či nerespektování jednoduchého práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není“ (k tomu srov. nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 512/12, nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12), tak je stěžovatel zároveň přesvědčen, že došlo k tak závažnému porušení práva na spravedlivý proces a dalších jeho základních práv a svobod, že není možné dosáhnout sanace jiným způsobem, nežli podáním ústavní stížnosti. Podle judikatury Ústavního soudu v obdobných věcech, „může-li mít evidentní pochybení obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti musí zvažovat dosah ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), odst. 11., sp. zn. II. ÚS 2411/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 28/52 SbNU 275), sp. zn. II. ÚS 3170/09 ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012].“
Jedním z klíčových bodů celého případu stěžovatele je neexistující zákonná úprava pro stanovení postupů při zjišťování obsahu THC v rostlinách konopí, a to ve vztahu k postupům OČTŘ, které jsou do značné míry projevem libovůle, byť se jedná o naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu. Že v této věci zcela chybí judikatura a výklad, byť výsledky obsahu THC v konopí dle odlišných vzorků k měření mohou být až 100 násobně odlišné, konstatoval dne 21. 4. 2016 č. j. Zin 38/2016 i předseda Nejvyššího soudu, avšak k tomuto a k dalším napadaným skutečnostem se Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil. Takové jednání je pak v rozporu nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, které určily, že soud povinen náležitě odůvodnit své rozhodnutí. Definice konopí je také v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Totiž zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v § 2, písm. f) používá tři zcela odlišné definice konopí, z čehož se mimo jiné odvíjí i způsob měření THC, kdy zákon definuje rostlinu konopí a) jako kvetoucí vrcholík, b) plodonosný vrcholík a c) celou nadzemní část rostliny z rodu konopí, jejíž součástí je vrcholík. Z každé části rostliny však lze dojít k extrémním rozdílům účinné látky, což je doloženo nákladnou srovnávací studií Open Royal Academy, kterou prováděl znalec doc. RNDr. Peter Ondra, CSc. Je třeba se tázat, zdali zmíněná definice naplňuje zásadu nullum crimen sine lege certa, resp.zdali je takové vyjádření dostatečně určité a podrobné, aby jednající neměl pochybnosti o tom, kdy a za jakých podmínek se jeho chování stává trestným. Totiž z definice konopí lze dospět ke třem různým závěrům, co je to konopí, a podle tohoto závěru je možné dále postupem, kterým se zjišťuje obsah THC, dovodit, že lze ve výsledku dojít k úplně rozdílným závěrům o obsahu THC v jednotlivých částech rostliny, protože v kvetoucím nebo plodonosném vrcholíku konopí je nejvyšší koncentrace THC, stonek a kořen obsahují mnohem méně THC než vrcholík (květ), když tento rozdíl může být i stonásobný (!). Dalším problém je i nejednotnost postupů příslušných expertních orgánu pro měření obsahu THC v konopí v rámci trestního řízení, čehož je důkazem sdělení ředitele Kriminalistického ústavu ze dne 31.1.2013 č.j. KUP-1803-1/ČJ-2013-2303MR, že OČTŘ měří obsah THC podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, že OČTŘ neměří dle trestní definice konopí dané do 5.1.2012 nařízením č. 455/2009 Sb., ale dle § 2 písmeno d) ZoNL (bez uvedení konkrétní ze tří odlišných definic), protože vládní nařízení č. 455/2009 Sb. určené pro trestní právo je podzákonná norma! Závěrem tak je, že v každém kraji se konopí měří jinak, což je opravdu nepřípustné a je nutno takové postupy označit za nezákonné a za projevy libovůle. Nadto, všechno poměrně komplikuje i evropská úprava, Nařízení Komise (ES) č. 1122/2009,
kteréžto představuje obecně závazný, přímo aplikovatelný předpis, podle kterého je nutno postupovat při zjišťování obsahu THC v konopí. Na tom nic nemění charakter nařízení, který se zaměřuje na úpravu určité oblasti, avšak nabízí zcela zjevně zákonnou resp. dokonce zákonu nadřazenou metodu, která umožňuje zjištění obsahu THC v konopí, přičemž tato metoda je obecně závazná, a to díky úpravě pomocí aktu obecné povahy, závazného ve všech svých částech a bezprostředně použitelného v každém členském státě. Na okraj je třeba vyzdvihnout skutečnost, že v metodice je určeno množství, místo a doba sběru, charakter směsi k měření a jeho určení, limitní termín zrání atd. Je nezbytné doplnit, že dochází-li k měření THC, mělo by případné zjištění o obsahu THC být ověřitelné, resp. přezkoumatelné, neboť dochází k naplnění formálních znaků trestného činu. Avšak postupuje-li se bez jednoznačného a závazného popisu vzorku – části konopí, která se má měřit, tak o přezkoumatelnosti tohoto pokusu (měření THC) je nutno silně pochybovat. Při měření THC je pak možné dojít k zcela odlišným závěrům o obsahu THC, jak ostatně dokazuje i výše zmíněné vyjádření ředitele Kriminalistického ústavu, který konstatuje, že obsah THC se měří podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, i toto zřejmě nenaplňuje výše zmíněnou ústavní zásadu.
¨
kteréžto představuje obecně závazný, přímo aplikovatelný předpis, podle kterého je nutno postupovat při zjišťování obsahu THC v konopí. Na tom nic nemění charakter nařízení, který se zaměřuje na úpravu určité oblasti, avšak nabízí zcela zjevně zákonnou resp. dokonce zákonu nadřazenou metodu, která umožňuje zjištění obsahu THC v konopí, přičemž tato metoda je obecně závazná, a to díky úpravě pomocí aktu obecné povahy, závazného ve všech svých částech a bezprostředně použitelného v každém členském státě. Na okraj je třeba vyzdvihnout skutečnost, že v metodice je určeno množství, místo a doba sběru, charakter směsi k měření a jeho určení, limitní termín zrání atd. Je nezbytné doplnit, že dochází-li k měření THC, mělo by případné zjištění o obsahu THC být ověřitelné, resp. přezkoumatelné, neboť dochází k naplnění formálních znaků trestného činu. Avšak postupuje-li se bez jednoznačného a závazného popisu vzorku – části konopí, která se má měřit, tak o přezkoumatelnosti tohoto pokusu (měření THC) je nutno silně pochybovat. Při měření THC je pak možné dojít k zcela odlišným závěrům o obsahu THC, jak ostatně dokazuje i výše zmíněné vyjádření ředitele Kriminalistického ústavu, který konstatuje, že obsah THC se měří podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, i toto zřejmě nenaplňuje výše zmíněnou ústavní zásadu.
¨
IV.
1. Obecné soudy se nijak zvlášť nezabývaly otázkou okolností vylučujících protiprávnost, a to přípustného rizika, která však hraje poměrně významnou roli. Nepochybně hodnocení, zda došlo k naplnění okolnosti vylučujících protiprávnost, není otázka, kterou by se měl zajímat Ústavní soud, nicméně v daném případě dochází zásahu do základních práv a svod tím, že obecné soudy tento institut nedostatečně posoudily.
2. Dále, otázku výzkumu a přípustného rizika jako okolnost vylučující protiprávnost dle § 31 trestního zákoníku je nutno spojit se závěrem, že ochranné opatření bylo uloženo v rozporu se zákonem.
3. Problematiku výzkumu a přípustného rizika jako okolnost vylučující protiprávnost, tedy faktický střet těchto dvou práv, kdy je v důsledku definovaného jednání vyloučeno trestněprávní, resp.
protiprávní hodnocení tohoto jednání, je třeba dle názoru stěžovatele vyložit a aplikovat na jeho případ. Otázka protiprávnosti jednání je totiž základním předpokladem pro vydání ochranného opatření zabráním věci.
4. K prokázání toho, že jeho jednání nebylo protiprávní, navrhoval stěžovatel řadu svědků. Soudy obou instancí však navrhované důkazy neprovedly. Navrhování svědci se měli vyjádřit mimo jiné k výzkumu stěžovatele, k povaze pozitivních léčebných účinků konopí, k případné škodlivosti konopí a k nesprávnému způsobu měření obsahu THC v konopí.
5. Je třeba připomenout, že existují oblasti lidských činností, ve kterých je možno hovořit o riziku, resp. ve kterých je nutné činit důležitá rozhodnutí. Podobně je tomu i v oblasti výzkumu, který prováděl stěžovatel, jelikož je celosvětovým trendem uvolňování regulace spojené s pěstováním konopí. Ze strany tuzemských zákonodárců však doposud nejsou činěny vstřícné kroky k nižší regulaci na trhu s léčebným konopím, avšak stěžovatel je přesvědčen, a to na základě dnes již
obecných znalostí, ale rovněž na základě celé řady prokazatelných výzkumů, že konopí má pozitivní účinky pro lidské zdraví.
6. Soudy se proto měly v rámci posuzování přípustného rizika zabývat otázkou škodlivosti vydaných rostlin, měly zkoumat, zda je správně zvolena metoda výpočtu THC v rostlinách, měly zkoumat povahu jednání stěžovatele, tj. zda se jednalo o výzkum, který vylučuje protiprávnost, či trestnou činnost. K tomuto všemu se měli odborně vyjádřit navržení svědci, které soudy odmítly vyslechnout s odůvodněním, že je to nadbytečné.
7. Nezbytné je uvést, že i dle zákonné definice jsou omamné a psychotropní látky nebezpečné jen za určitých okolností, nikoliv vždy: Omamnými a psychotropními látkami jsou takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu používá, a jsou uvedeny v seznamech těchto látek [srov. § 2 písm. a) cit. zákona č. 167/1998 Sb., dále srov. přílohy č. 1 až 7 k tomuto zákonu.
8. Je tedy zjevné, že soudy prvního a následně i druhého stupně stěžovateli neumožnily prokazovat, že jednal v souladu s § 31 trestního zákoníku, kdy pěstoval a zpracovával konopí, a to z důvodu výzkumu a pro léčebné účely, byť splnění podmínek přípustného rizika jako okolnosti vylučující protiprávnost je objektivně nanejvýš pravděpodobné, přičemž stěžovatel je o splnění těchto podmínek přesvědčen.
9. Bez vědecké a výzkumné činnosti stěžovatele by nemohlo docházet ke zkoumání jednotlivých druhů rostlin konopí a jejich pozitivních zdravotních účinků, přičemž právě bez těchto výzkumných kroků by nemohlo dojít k vědeckotechnickému pokroku. Již výše byl zmíněn celosvětový trend, tudíž je velmi pravděpodobné, že konopí se dříve či později bude ve větší míře využívat k léčebným účelům.
10. Kromě jiných podmínek přípustného rizika je třeba vyzdvihnout právě skutečnost, že stěžovatel všechny kroky nečinil za vidinou ekonomického zisku, nýbrž to činil v duchu užitku celé společnosti. Neměl v úmyslu distribuovat konopí na černém trhu k šíření toxikomanie, nýbrž za účelem výzkumu pozitivních vlastností rostliny konopí nikoli obsahu THC. Tudíž hrozící škoda, která by zde mohla vzniknout byla minimální, lépe řečeno téměř nulová.
11. Od vědeckých poznatků, na kterých je postavena trestnost pěstování konopí se stěžovatel odchýlil, jelikož normovaný stav vědeckého poznání byl již prokazatelně překonán. Pěstování konopí nenarušuje právem chráněný zájem na ochranu společnosti před toxikomanií, pokud je pěstováno a zpracováváno odborným způsobem a zároveň používáno na výzkum a léčbu. Zde je společenská prospěšnost léčebného konopí mnohem vyšší, než případná míra rizika.
12. Soud prvního stupně však konstatuje, že: Otázka léčivých účinků konopí, zda se jedná o rostlinu škodlivou či nikoli, není otázka, kterou má řešit soud v rámci řízení o zabrání věci….Otázka jeho léčivých účinků tak není předmětem řízení. Pokud však soud má v úmyslu uložit ochranné opatření zabrání věci dle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, tak toto jsou přesně otázky, které řešit musí.
13. Stěžovatel je tak přesvědčen o tom, že zabrané věci byly určeny pro výzkum a jeho jednání bylo zcela v intencích § 31 trestního zákoníku, tedy nedopustil se trestně právního jednání, zabrané věci nepochází z trestné činnosti a rozhodně nejsou společensky nebezpečné a neohrožují bezpečnost lidí.
V.
1. Dané řízení je navíc celkově poznamenáno vskutku neblahou skutečnosti, totiž stěžovatel byl nejdřív shledán nepříčetným, a proto došlo k zastavení trestního řízení. Jinými slovy, bylo konstatováno, že u stěžovatele byla vyloučena příčetnost v době spáchání trestného činu, což znamenalo, že není trestně odpovědný, a tedy nebyla prokázána vina stěžovatele způsobem, který předvídá trestní právo, proto na něj nelze hledět jako na odsouzeného.
2. To, že stěžovatel byl shledán nepříčetným, však má velmi neblahý vliv na život stěžovatele. O to víc, když se musí neustále podrobovat znaleckému zkoumání týkající se jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností. Mnohem zásadnější skutečností je to, že stěžovatel se musel bránit, aby dosáhl toho, že své ovládací a rozpoznávací schopnosti nemá natolik oslabeny, aby nedokázal posoudit následky svého jednání.
3. Za daných okolnosti došlo k zastavení řízení v důsledku údajné nepříčetnosti stěžovatele, a tedy stěžovateli nebyla dokázaná vina za trestný čin, ze kterého byl obviňován, ale rovněž to
vytvořilo překážku věci rozsouzené.
4. To má však ústavněprávně významné následky, stěžovatel se totiž nemohl domáhat toho, že jeho jednání bylo zcela v souladu s právním řádem a sám sebe plně „očistit“ od trestního obvinění. Navíc, pokud by výsledkem trestního řízení nebylo zastavení řízení v důsledku nepříčetnosti, ale naopak pravomocné zproštění viny, potom by bylo zcela vyloučeno zabrání věci, jak je činěno v daném případě.
5. Domohl-li by se stěžovatel zproštění viny, pak by vztah k údajnému trestnému činu zcela vymizel, podobně i tvrzený požadavek na zajištění bezpečnosti lidí nebo majetku, popř. společnosti by zcela ztratil smysl.
6. Avšak všechny tyto skutečnosti mají v daném případě vliv a je třeba je velmi detailně zhodnotit ve vztahu k okolnosti vylučující protiprávnost – přípustného rizika a krajní nouze.
7. Označení podobných námitek za zjevně neopodstatněné tak, jak to zdejší soud učinil v předchozích ústavních stížnostech stěžovatele, je neadekvátní a nepřiléhavý přístup orgánu, který má dohlížet na ústavnost a na ochranu základních práv a svobod občanů ČR. Je proto nanejvýš důležité, aby se Ústavní soud věcí stěžovatele důsledně zabýval a aby mu nabídl i dostatečné odůvodnění k jím uplatněným námitkám.
8. Dostatečné odůvodnění je právem nejen stěžovatele, ale i zárukou, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností.
VI.
1. Zákonné ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku sice dovoluje zabavení věci z důvodu, že věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Je však třeba zdůraznit, že v daném případě soud zcela rezignoval na dostatečné odůvodnění znaku „ohrožení bezpečnosti lidí“, jež zde přichází v úvahu. Navíc, i v tomto případě musí jít o „věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v § 70 odst. 1“, tedy věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která může být předmětem trestu propadnutí věci, soudy tedy měly přezkoumat, zdali jsou splněny podmínky pro propadnutí věci.
2. Samotná skutečnost, že se jedná o rostlinu konopí, která může být za určitých okolnosti nebezpečná, nebo zneužitelná, neznamená, že je nebezpečná a zneužita v tomto konkrétním případě. S tímto se soudy vůbec nevypořádaly, což je však zásadní problém.
3. Podstatnou skutečností je i to, že řízení bylo zastaveno a následné zabavení věcí vyvolává dojem viny stěžovatele, avšak to je naprosto nepřípustné a nelze dovolit takové zásahy do ústavně zaručené zásady - presumpce neviny.
4. Z judikatury ESLP plyne, že presumpce neviny je porušena, jestliže rozhodnutí soudu nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že tato osoba je vinna, ještě předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že daný soud nebo činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání nějakého trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena [Khuzhin a další proti Rusku, rozsudek, 23. 10. 2008, č. 13470/02, § 94].
5. Podobně lze toto spojit i se zásadou přiměřenosti v trestním řízení, podle které by OČTŘ měly při provádění úkonů trestního řízení postupovat tak, aby se do práv osob, jichž se takové úkony týkají, zasahovalo jen v odůvodněných případech na základě zákona v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení, resp. aby nebylo zasahováno do základních práv a svobod občana, což však v daném případě bylo, když nebyly dostatečně zhodnoceny argumenty stěžovatele týkající se dané věci, spíše je na něj pohlíženo jako na vinného, i když trestní stíhání bylo zastaveno.
VII.
1. Lze shrnout, že jak OČTŘ, tak i soudy se dopustily ve stěžovatelově případě celé řady pochybení, jež však mají zásadní dopady do jeho sféry základních práv a svobod, které tímto byly porušeny a které citelně zasahují do života stěžovatele.
2. Nelze přehlédnout, že smyslem jednání stěžovatele není a ani nebylo šíření toxikomanie, tedy činnost předvídaná skutkovou podstatou trestného činu, ze kterého byl stěžovatel obviňován, nýbrž snaha o výzkum a využití pozitivních účinků rostliny konopí na lidské zdraví a život. Jistě tak stěžovatel nenaplnil smysl a cíl tohoto trestného činu, jímž je právě zneužití rostliny konopí, resp. její účinné látky THC.
3. Na stěžovatele je rovněž pohlíženo jako na vinného, a to i díky zabrání věci, které budí dojem, že stěžovatel je skutečně pravomocně odsouzen, což však není v souladu s realitou a je v rozporu se zásadou presumpce neviny.
4. Stěžovateli tak byly zabrány věci, které nenaplňují zákonné podmínky pro takové zabrání, ať už se jedná o ustanovení § 101 TZ ve spojení s ustanovením § 70, nebo jde o okolnost vylučující protiprávnost, jejíž prokázání bylo stěžovateli znemožněno.
VIII.
1. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 82 odst. 2, písm. a), a § 82 odst. 3, písm. a), zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním osudu, pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních prav a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a pro porušení práva vlastnit majetek a domáhat se ochrany tohoto vlastnictví dle čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod, přijal následující N Á L E Z